Přečteno: Dej mi své jméno

Autor: André Aciman
Překlad: Lucie Podhorná
Počet stran: 256
Rok vydání: 2007/ překlad 2018
Nakladatelství: #Booklab
Odkaz na ČBDB
Anotace: Příběh nečekané a silné lásky mezi dospívajícím Eliem a o pár let starším Oliverem, odehrávající se ve vile na jednom útesu italské Riviéry. Ani jeden z nich není na následky vzájemné přitažlivosti připraven, oba proto nejdřív předstírají lhostejnost. Jenže v průběhu následujících neklidných letních dnů jejich vášeň nesená neúprosnými proudy posedlosti, strachu, fascinace a touhy vzrůstá a oba mladíci začínají opatrně prozkoumávat své pocity. V hloubi jejich duší se zrodí láska trvající šest týdnů a přinese jim zkušenost, která je poznamená na zbytek života. Ti dva totiž na Riviéře a během jednoho dusného večera v Římě objeví něco, co možná už nikdy znovu nenajdou: naprostou důvěrnost. André Aciman zachycuje ve své upřímné, nesentimentální a srdcervoucí elegii na lidskou vášeň psychologické manévry doprovázející přitažlivost tak bravurně jako málokdo. Román Dej mi své jméno se čtenářem nezachází v rukavičkách, nedělá si žádné iluze a je zcela nezapomenutelný.

Z mého pohledu...
Kde začít... Vlastně ani nevím proč, ale tahle recenze se mi píše opravdu špatně. Víceméně už jsem ji dvakrát přesunula a nesčetněkrát rozepsala a pak zase smazala. Přitom se mi tolik líbila...

Dneska asi vynechám děj a rovnou se vrhnu na hodnocení. Sice jsem zvyklá děj shrnovat i když má kniha obsáhlou anotaci, ale tentokrát bych vám nerada řekla víc, než je třeba. A vše co potřebujete vědět máte v anotaci (překvapivě :)).

Nicméně. Tohle je knížka, která naprosto určitě nesedne každému. Je svým způsobem zvláštní a kouzelná, ale vlastně nemá skoro žádný děj. Autor se hodně zaměřil na hlavní postavy, tedy na Elia a Olivera, a vykreslil je opravdu skvěle a tak uvěřitelně, jak to jen jde. Mladý, nerozvážný a nezkušený Elio, který je plný lásky, kterou chce předávat. Neví jak, bojí se cokoliv udělat. A proti němu Oliver, který je přesným opakem. Vztah mezi nimi se vyvíjí opravdu pomalu a je tak křehký. Skoro si až myslím, že knížka už by neměla patřit do YA. A když ano, tak někam na úplný okraj, na hranici s beletrií pro dospělé. To především kvůli vztahu mezi Oliverem a Eliem. Když si vzpomenu na typickou YA knížku, postavy většinou do vztahu skáčou tak trochu po hlavě a jejich city jako by se objevily ze dne na den, z minuty na minutu. Často mi chybí vývoj postav a tím pádem i vztahu mezi nimi. Ale André Aciman se s tím vším vypořádal skvěle. Postavy i jejich city se vyvíjí tak pomalu a něžně, až máte strach, že se něco pokazí a skoro si ani nechcete připustit, že by se něco vůbec pokazit mohlo. Ze začátku se vždy chodí po špičkách a i sebemenší gesto, jeden letmý pohled nebo sebemenší náznak mohou znamenat hodně. Elio a Oliver to ví.

Autor také hodně sází na prostředí a především potom atmosféru celého příběhu - italská Riviéra v osmdesátých letech, která na vás dýchne sotva knihu otevřete. Příběh sice nemá moc děje, na druhou stranu je v něm ale spousta hlubších myšlenek a mohu vám slíbit, že to není jeden z těch románů, kterých je všude plno. Dej mi své jméno je něčím výjimečné.

Co bych možná vytkla je docela složitý styl psaní. Nevím, zda autor takto píše všechny knihy, ale v tomto případě je to příběh, který si musíte celý prožít společně s Oliverem a Eliem. Stránky nelze hltat a rychle obracet, i když vás to k tomu nutí. Řekla bych, že je to skoro až poetické a křehké jako porcelán.

Na závěr chci ještě dodat, že na obálce knížky je doporučení 18+. Osobně bych se nedržela hranice osmnácti let, ale připravte se na několik stran, které nejsou úplně pro YA skupinu. Za mě tedy 15+ určitě :)

Tohle je jedna z těch knih, na které jen tak nezapomenete. Hodnotím 85% a za zaslání mockrát děkuji nakladatelství Slovart/#Booklab.

Komentáře

  1. Zajímavá recenze, o knize jsem slyšela a neoslovila mě. A tvoje recenze mě v tom jedině utvrdila. Věřím, ale že si svoje čtenáře najde. :)

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář!

Oblíbené příspěvky