Přečteno: Bludy z nudy

Autor: Sacha Sperling
Překlad: Míša Řezáčová
Počet stran: 168
Rok vydání: 2009/ překlad 2011
Nakladatelství: Odeon
Odkaz na ČBDB
Anotace: Vypravěčem románu Bludy z nudy je čtrnáctiletý Sacha, který pochází z bohaté rodiny, vyrostl v dobré pařížské čtvrti a na prázdniny jezdí do severní Francie nebo do Maroka. Teď chodí do 3. ročníku lycea: prožívá věk, kdy se hraje o všechno, kdy člověk neví, k čemu tu je a co by chtěl dělat. Sacha je ztracený, neorientuje se ve svém životě, snad jen čeká na nějaký signál nebo událost, která ho někam nasměruje... A takový signál pro něj představuje trochu bláznivý a provokativní kamarád Augustin. Společně experimentují až na hranici smrti - jen aby se přesvědčili, že žijí. Z nudné docházky do školy a víkendů na střídačku u osamělé matky, jež má dost starostí sama se sebou, a otce s jeho novou rodinou Sacha rovnýma nohama skáče do víru nočního života, za jaký by se nemusela stydět plnoletá rocková hvězda: věčírky v bytech a sídlech boháčů, párty v podnicích běžné peněžence nedostupných, alkoholu, drog i sexu po libosti. Mladíci, hledající cestu kudy z nudy, se nezastaví před ničím. Sugestivní román o první lásce, vášni a dospívání, (sebe) zničení, o životě teď a tady. Sacha Sperling osvědčil originální autorský styl, vyjádřil generační pocity dezorientace a zmatku, na druhé straně si od svého vypravěče dokázal zachovat chladný, racionální odstup. 

Z mého pohledu...
Uff. Jak už to tak u Odeonek bývá, ta anotace má snad kilometr, tak snad vás moc neodradila od čtení recenze. Já vlastně od Odeonu moc knih nečetla a ani mě to moc neláká. S výjimkou Murakamiho, kterého si chci doplnit, protože mám zatím jen tři z ilustrovaných vydání jeho příběhů. Nicméně Bludy z nudy jsem sehnala tak dva roky zpátky ve slevě za pár korun. Tím jsou vlastně odeonky také známé - že ty starší se dají sehnat vcelku levně.

Teď už ale k samotné knize. 
Čtrnáctiletý Sacha žije v celkem bohaté francouzské rodině, studuje lyceum a člověku se může zdát, že mu vlastně nic nechybí. Dostává se ale do věku kdy začíná přemýšlet o tom, co v životě chce dělat a proč tu vlastně je. Začíná být ztracený, hledá směr, kterým se vydat a především hledá sám sebe. Je až děsivé, jak moc mu rozumím. 
Někteří se dokáží vydat tou jednodušší a pro všechny přijatelnější cestou - studovat, věnovat se svým zájmům, přátelům a rodině. Jsou tu ale i tací, kteří nepotkají ty "správné" lidi a vydají se cestou plnou strastí, alkoholu, drog, sexu (uvědomte si, že Sachovi je teprve 14 let) a vynechávání studia. A to je přesně případ hlavního hrdiny - Sachy. Vlastně celkem náhodou potká Augustina, který ho nasměruje tou "špatnou" cestou. Píšu to  takhle aby bylo jasné, o čem mluvím. Osobně si ale myslím, že žádná cesta není špatná. Jen je některá delší a strastiplnější. Je ale třeba vědět, kdy by měl člověk přestat a převzít zodpovědnost. 
Augustin a Sacha tedy začínají kašlat na školu, chodí po večírcích a domu se často vrací až nad ránem. Už jen to je pro mě zarážející. Sachovi rodiče spolu sice nežijí a on je každý týden u někoho jiného, nejde mi ale do hlavy to, že ani jednoho z nich nezajímalo, co se děje. Jasně, Sachova máma mu občas řekla, že by se měl učit nebo tak něco, ale vlastně nic moc nedělala. Ono jak taky, když má dost problémů sama se sebou.

O příběhu by se dalo diskutovat hodiny a je dost kontroverzní. Vlastně jsem čekala, že se mi nebude líbit. Když se podívám na dnešní děti a vidím, co všechno si dovolují a co jim prochází... Ne, že bych k nim věkově měla nějak daleko, ale je až zarážející, co všechno jim ještě připadá v pořádku. Já na prvním stupni základní školy a i na začátku druhého měla sakra velký respekt ze všech vyšších ročníků. A dneska? Dneska se vám ty děti vysmějí do obličeje a přijde jim to v pohodě. Ale to už odbočuji.
Čekala jsem, že se mi nebude líbit a to především proto, že nesouhlasím s tím, jaký Sacha vedl život. Jenže on za to na druhou stranu mohl nejméně a těžko mohl vědět, co všechno se může dít a jak moc by jeho počínání si mohlo ovlivnit jeho budoucí život. Celé je to ale napsané tak, že jsem ho vlastně chápala a díky skvělému stylu psaní jsem se do něj dokázala vcítit. Velká pochvala autorovi.

Skoro bych až řekla, že tato kniha je spíše takovým výkřikem. Není to světoborné dílo a asi ani nikdy nebude. Minimálně mě to ale donutilo chvilku přemýšlet. A to je přesně ten pocit, který od knihy chci.

Rozhodně mi napište do komentářů váš názor na mnou zmiňovaná témata a taky dejte vědět, jestli jste knihu četli, případně jestli se vám líbila.