Květnové knižní shrnutí | 2018

Zdravím!
A vítám vás u shrnutí přečtených knih za květen. Jako obvykle toho bude celkem dost, ale na to už jste zvyklí, že? Tentokrát toho ale bude opravdu hodně a to především díky tomu, že jsem byla skoro dva týdny nemocná. Já nevím jak vy, ale když mi není extrémně špatně, většinou si po dobu nemoci čtu co to jde. Co vám ale mohu slíbit je hromada recenzí, protože převážnou většinu toho, co jem četla, jsem rovnou i zrecenzovala.

Teď už ale k věci. Mou první přečtenou knížkou za květen byli Zloději knih (A. Rydell), kterou jsem měla rozečtenou už z dubna. Trvalo mi poměrně dlouho ji dočíst a to především proto, že se jedná o docela odborný text plný dat a jmen. Nevím jak vy, ale já potřebuji informace zpracovávat pokud možno postupně. Nicméně knížka to byla opravdu silná a mohu jedině doporučit. A jak jsem slibovala, recenzi budete mít na blogu během (doufám!) června. Hned na ní jsem navázala naprosto jednoduchým čtivem - Terapie sdílením (E. Geislerová, J. Bakošová). Jedná se o soubor zpráv a konverzací po rozchodu a i když jsem někdy nevěřila, co dokáží lidé vymyslet a někomu napsat, docela jsem se u ní pobavila.

Protože jsem u sebe začátkem měsíce neměla žádné knihy na recenzi, rozhodla jsem se sáhnout po knížce od YOLI, která mi tu ležela už od září. Sempre navěky se odehrává v celkem neobvyklém prostředí pro YA knihy, tedy ve světě mafie a otroků. Musím říct, že i když má kniha pár chybiček a chvilkami by to mohlo být o něco kratší, docela se mi líbila. Jen je škoda, že další díly už se nepřeložily.

Následovala knížka na recenzi od Slovartu. Pevně věřím, že někteří z vás na ní netrpělivě čekali už od vydání prvního dílu. Mluvím o knize Pán stínů (C. Clare). Já bohužel stále nečetla autorčiny předchozí knihy, takže mi chybí spousta informací a jsem si téměř jistá, že kdybych je četla, dokázala bych i nejnovější knihu ocenit. Takhle jsem ale stále jen přemýšlela co a jak mohlo dříve být nebo která postava je která a co v minulosti udělala. Nicméně stále to nemá na nejnudnější knihu, kterou jsem kdy četla. Tuto cenu na plné čáře vyhrává Odysseia (Homér), kterou jsem četla celý duben a minimálně týden v květnu. Do sešitu, kam si zapisuji přečtené knížky a jejich hodnocení jsem si dala poznámku "už nikdy" a stojím si za tím. Jestli něco nechcete číst, je to tohle.

Když už jsem měla přečtenou jednu klasiku a tím i splněný cíl za každý měsíc alespoň jednu přečíst, vrhla jsem se na svůj další cíl - knihu v angličtině. Tentokrát jsem vybrala Under rose-tained skies (L. Gornall), která pojednává o agorafobii. A musím říct, že se mi dlouho žádná knížka v angličtině nelíbila tolik, jako tahle. Mám trochu pocit, že spousta anglických knih se mi líbí o něco méně už jen kvůli tomu, že mi dlouho trvá je přečíst a některé věci třeba nepochopím. Tato byla ale psaná docela jednoduchou angličtinou a zvládla jsem ji opravdu rychle. A příběh byl taky fajn, takže za mě spokojenost.

Dostáváme se k desátému dubnu, kdy začal Svět knihy a já zůstala ležet doma. Potřebovala jsem číst něco ideálně krátkého a nenáročného a tak jsem trochu zalovila v mamčině knihovně a ulovila Život, na který metr nestačí (K. Mikšíková). Sice jsem počítala s tím, že čtu knihu oddechovou a plnou jednoduchého humoru, i tak mě ale doázala zklamat. Pousmála jsem se tak možná jednou a nijak zvlášť mě to teda nevzalo, upřímně. Potom jsem ale vzala do ruky Co by můj syn měl vědět o světě (F. Backman) a mohu vám říct, dlouho jsem se tolik nepobavila. Opět je to jednoduchá četba u které si odpočinete, ale byla naprosto skvělá a já nadšená. Chystám vám recenzi, tak se tu nechci zase moc rozepisovat.

Následoval Dům smrti (B. Aichner), druhý díl Přítelkyně smrti. Tady jsem doteď trochu rozpačitá a moc nevím, co si myslet. Kniha mě už od začátku nechytila tolik, jako první díl a abych pravdu řekla, ani se mi nechce do toho třetího. Mnohem větší zklamání pro mě ale byl všemi opěvovaný Opozdilec (D. Verhulst), který mě nebavil už vůbec. Příběh žádný, zvláštní popisy o ničem... Za mě bohužel ne.
Další poměrně krátkou knížkou byl Autismus a Chardonnay (M. Selner). Tady jsem naopak byla nadšená a recenzi už máte online, takže odaz je tady.

Na Svět knihy jsem se sice letos nedostala, ale spoustu knížek jsem si objednala. A pak nastal okamžik, kdy už jsem jen čekala, až budou k vyzvednutí a abych pravdu řekla, chtěla jsem se do nich pustit hned. Z toho důvodu jsem nezačínala nic dlouhého a vzala si ještě jednu knížku v angličtině - Paddington: The story of the movie (J. Willis). Jedná se o dětskou knížku, která je opravdu jednoduchá na čtení, takže jsem ji stihla během opravdu krátkého času. Nicméně příběh Paddingtona mám opravdu ráda, tak bylo super si ho zase jednou připomenout.

Jak jsem předpokládala, tak jsem taky udělala a hned jak mi knížky dorazily, pustila jsem se do nich. Já nevím, máte to tak taky někdo? Skoro zásadně čtu nejdřív nejnovější knížky a až potom ty starší. A pak se to hromadí a hromadí... No, znáte to. Nicméně Abecedu (z) měst (J. Laštovička) jsem zvládla asi za půl hodinku. Ono aby taky ne. Je víceméně celá ilustrovaná a textu má v sobě opravdu minimum. Druhou dětskou knížkou, kterou jsem stihla přečíst byl Strom naděje (K. Applegateová). Je to nádherný příběh o stromech a přírodě, který byste si určitě měli přečíst. Navíc je knížka plná drobných ilustrací, které to celé moc hezky dokreslují. Naopak z poezie - Láskou ji nespoutáš (Atticus) jsem trochu rozpačitá a moc nevím, co si myslet. Že já si to radši nepřečetla v angličtině...

Po všech těch kratičkých knížkách jsem konečně sáhla po něčem delším, tedy po knize Prohnilé město (Leigh Bardugo). Druhý a závěrečný (alespoň myslím...) díl se povedl stejně jako první a já mu v klidu mohla dát vysoké hodnocení. Odkaz na recenzi tady.

Nicméně květen se koukám nesl v duchu krátkých knih, protože následující dvě mají každá po 80 stranách. Birthday girl (H. Murakami) mi jako poslední chyběla do sbírky ilustrovaných knížek tohoto autora a byla stejně záhadná, jako ostatní. A každé ráno je cesta domů delší a delší (F. Backman) je ale něco, co se stoprocentně dostane do seznamu TOP knih za rok 2018. Nevím, jak to autor dělá, ale na několika málo stranách si mě dokázal získat a místy téměř rozbrečet. Za tohle má můj obdiv a já si v nejbližší době doplním i jeho další knihy.

Od nakladatelství Moba mi přišla nabídka recenzovat knihu INK: Tajemství kůže (A. Broadway). Já na ni koukala už kdysi v angličtině a tehdy mě nalákala především svou nádhernou obálkou. Pak jsem na ni ale na nějakou dobu zapomněla a najednou jsem měla možnost si ji přečíst ještě před vydáním. Asi chápete, že nešlo odmítnout :) A mohu říct, že byla skvělá. Málokdy mi fantasy utkví v paměti tolik, jako tahle. Recenze bude začátkem června na blogu, ale mohu vám prozradit, že jsem jí dala 80% a doufám, že vyjde i další díl.

Už se pomalu blížíme ke konci, ale ještě jich tu pár mám...
Jedna želva za druhou (J. Green) mě ale úplně upřímně zklamala. Abych pravdu řekla, pořizovala jsem si jí téměř pouze kvůli tématu lidské psychiky, které mě docela zajímá. Absolutně ale nechápu, co autor vymýšlel s detektivní zápletkou. Nevím, jestli to nebyla skrytá narážka na něco a jestli ano, nepochopila jsem ji. Jestli je to ale tak jak myslím a prostě byl příběh hlavní hrdinky a potom nějaký pokus o detektivku, nevyšlo to. Bohužel.

Knihou o osmdesáti stranách číslo tři se stává Předobrý život (J. K. Rowlingová), kterou už jsem vám recenzovala, tak rovnou přidávám odkaz. Následoval úplně jiný žánr, tedy psychologický thriller Manželka mezi námi (G. Hendricks, S. Pekkanen). Recenze vyšla (doufám) v pondělí, tak vám sem přidám odkaz, jestli na to nezapomenu. K této knize sice mám několik připomínek, ale za přečtení dle mého stojí. Jen nesmíte čekat zázraky, nebo druhou B. A. Paris.

Na Devadesátkrát jinak (Eric Walters) jsem se těšila jako na odpočinkovou letní četbu. Upřímně jsem asi i tak čekala moc, ale o tom více v recenzi.
Úplně poslední knížka, kterou jsem stihla v květnu přečíst, byla opět docela krátká. Poppy (Barbara Larriva) má zhruba 150 stran, ale vzhledem k velikosti knížky toho textu není zase tolik. Od téhle jsem naopak neměla vůbec žádná očekávání a nakonec mohu říct jediné - neurazí, nenadchne. Bez této se asi určitě obejdete.

Která byla vaše nejlepší přečtená knížka za květen?
Já se tentorkát skoro nedokážu rozhodnout, ale mezi mé favority patří Co by můj syn měl vědět o světě, A každé ráno je cesta domů delší a delší a INK: Tajemství kůže.