Přečteno: Jedna želva za druhou

Autor: John Green
Překlad: Veronika Volhejnová
Počet stran: 232
Rok vydání: 2017/ překlad 2018
Nakladatelství: YOLI
Odkaz na ČBDB
Anotace: Šestnáctiletá Aza neměla vůbec v plánu zabývat se záhadným zmizením miliardáře Russella Picketta. V sázce je však odměna sto tisíc dolarů a její nejlepší a nejkurážnější kamarádka Daisy se nemůže dočkat, až se společně pustí do pátrání. Pickettův syn Davis je totiž Aziným kamarádem z dětství a teď je ideální čas k tomu, aby se znovu spřátelili.
Aza se opravdu snaží. Snaží se být dobrou dcerou, skvělou kamarádkou, vzornou studentkou a taky schopnou vyšetřovatelkou. Zároveň však bojuje s úzkostí a nekončícím vírem obsedantně-kompulzivních myšlenek, které ji pronásledují na každém kroku...
Hluboký osobní příběh o lásce, vytrvalosti a síle ryzího přátelství z pera autora, který sám trpí obsedantně-kompulzivní poruchou. 

Z mého pohledu...
Jak už asi víte, Johna Greena zrovna nevyznávám. Sice jsem od něj četla všechny knihy, ale abych pravdu řekla, žádná mě nijak neohromila. Hvězdy nám nepřály sice neminuly nikoho a pravda, bylo to fajn, ale osobně se mi líbil více film. Příliš mnoho Kateřin si už ani nepamatuji, Papírová města byla opravdu zvláštní (nechci používat slovo divná, ale nemělo to k tomu daleko) a Hledání Aljašky mi tu nejdřív déle než rok (možná dva) leželo, než jsem se k němu dostala. A jo, byl to průměr, ale řekla jsem si, že nic dalšího už od autora nechci.  Být mi třináct, asi bych byla nadšená. Teď už zas tak moc ne. Jediné, co se mi líbilo byl Will Grayson, Will Grayson a Sněží, sněží. Evidentně něco bude na tom, že tyto dvě knihy nepsal sám, že?

Nicméně jeho nejnovější kousek jsem si pořídila pouze z jednoho důvodu - téma lidské psychiky, téma úzkostí a obsedantně kompulzivní poruchy. Pakliže o něčem takovém napíšete knihu, dost pravděpodobně si ji přečtu. Proto jsem si pořizovala Jednu želvu za druhou.

Nicméně mě přesvědčila o tom, že dalšího Greena už fakt nechci. Čekala jsem a doufala, že to bude fajn. Že když autor sám trpí touto poruchou, bude to silné. Kéž by. Jenom další průměr.

Problém číslo jedna je "detektivní" zápletka a hledání zmizelého miliardáře. Prostě proč? Proč sakra v knize o OCD řešíme nějakého zmizelého člověka? A proč si holka na střední škole hraje na největšího detektiva světa? Jasně, kniha musí mít děj a postavy nemohou jen tak stát na místě. Uvítala bych ale, kdyby se autor více zaměřil na samotný život hlavní hrdinky Azy, než aby se pokoušel psát detektivku.

Na druhou starnu je v knize spousta myšlenek. Některé jsou hezké, jiné vás donutí se zamyslet o životě člověka s OCD. Aza v některých chvílích popisuje, jak se cítí, jaké jsou její obavy, co jí trápí. Těch je ale zoufale málo a celá zápletka "ztratil se táta mého kamaráda z dětství" to přebíjí. Postava Azy měla skvěle nakročeno k tomu, abych si jí oblíbila a troufnu si říct, že byla u vcelku dobře vykreslená. Od postav ale čekám, že k nim budu mít nějaký vztah. Budu je mít ráda, nebo naopak nebudu. Tady mi to ale bylo jedno. Až na jeden okamžik, kdy jsem s ní fakt soucítila mi bylo vcelku jedno, co se děje.

To samé děj. Skoro žádný jsem nepostřehla, jestli teda nepočítám ten pokus o detektivní příběh. Jinak se ale nic nedělo. A já ani nečekala žádnou velkou akci, to určitě ne. Ale stejně. U této knihy jsem většinu příběhu postrádala jakékoliv emoce. Prostě se stalo to co se stalo, no. A teď se stalo něco dalšího, hm.

Všichni píšou, jak si to musíte přečíst, jak vás to roztrhá na kousky a mluví o knize jako o něčem, bez čeho nemůžete žít. Já vám teda v naprostém klidu řeknu jedno - bez tohoto příběhu v klidu žít můžete.

Za mě 55% a to přdevším díky myšlenkám, které v knize jsou. Je opravdu škoda, že autor za každou cenu chtěl psát něco napínavého, než aby se raději soustředil na samotnou Azu a její příběh, její život s úzkostmi a OCD.

A já se jdu pomalu schovat, než sem příjde někdo, kdo má J. Greena rád a bude mě chtít ukamenovat...