Přečteno: Kniha ztracených věcí

Autor: John Connolly
Překlad: Jaroslava Kočková
Počet stran: 184
Rok vydání: 2006/překlad 2008, 2020
Nakladatelství: Albatros
Anotace: Dvanáctiletý David se snaží vyrovnat se smrtí své matky. Cítí se opuštěný, společnost mu dělají pouze knížky. A ty k němu začnou šeptem promlouvat, až ho vtáhnou do svého světa plného nástrah a napětí... Příběh o smutku a o ztrátě, o lásce, o nenávisti, o odvaze a o zázračné síle vyprávěných příběhů.

Kniha ztracených věcí vychází v češtině podruhé, tentokrát obohacená o dva bonusové příběhy, které autor napsal pro speciální edici publikovanou 10 let od prvního vydání.

Z mého pohledu...
Samotný příběh už jsem znala pár let zpátky. Tehdy nám ho četla paní učitelka třídní ještě na základce a mně se kniha natolik líbila, že jsem si přála mít vlastní výtisk, abych se k ní mohla vracet. V tu dobu už ale nebyla nikde k sehnání. Nyní vychází znovu v novém vydání a navíc obsahuje i dva bonusové příběhy.

Kniha vypráví příběh chlapce Davida, který se snaží vyrovnat se smrtí své matky. Jeho hlavní společnost mu dělají knihy, doma se cítí opuštěný a navíc se mu vůbec nelíbí nová přítelkyně jeho otce. Poslední kapkou je pro něj stěhování. V jeho novém pokoji k němu ale začínají knihy šeptem promlouvat a nakonec se dostává do zcela jiného světa. 

Tohle je jeden z příběhů, který ve čtenáři vyvolává spoustu emocí už od prvních stran a jakmile se jednou začtete, už ho neodložíte. Přesně jak říká anotace, je to příběh o smutku, ztrátě, lásce, nenávisti, odvaze a zázračné síle příběhů. Najdete v něm zkrátka všechno, co by správný příběh měl mít. Síla vyprávěných příběhů je důležitým tématem a myslím si, že ten, kdo má blízko ke knihám si příběh oblíbí ještě víc než někdo, kdo se k němu dostal jen tak náhodou a třeba ani moc nečte.

Knihu bych přirovnala k Volání netvora, které se podobá nejen svou tématikou, ale také stylem psaní. Obě knihy jsou plné myšlenek a pojednávají o nelehkém tématu vyrovnávání se se smrtí blízké osoby. Zároveň jsou to knihy, jejichž čtení je mnohdy smutné a náročné, ale stejně se k nim jako čtenáři vracíme. 

Kdybych měla doporučit několik knih, které opravdu stojí za přečtení (a že knih už jsem přečetla opravdu hodně), tato by byla mezi nimi.

K novému vydání mám ale jednu výtku, kterou si nedokážu odpustit. Když kniha vyšla poprvé, měla 304 stran. Druhé vydání má ale jen necelých 200 stran. Když mi kniha přišla, vzhledem k její útlosti jsem si myslela, že se třeba jedná jen o bonusové příběhy. Pak jsem ji ale otevřela a zjistila jsem, že těch 304 stran + dva bonusové příběhy jsou opravdu vměstnané do 200 stran. Ptáte se jak? Kniha má neskutečně malá písmenka, která jsou navíc na stránce hodně u sebe. Osobně mě to neskutečně rušilo od čtení a kdybych nevěděla, že se jedná o naprosto skvělou knihu, pravděpodobně by mě to odradilo. 

Nechápu, proč tomu tak je a přijde mi to jako škoda, protože nakladatel by dle mého názoru takto klidně mohl odradit spoustu potenciálních čtenářů.

Knize jako takové ale nemám co vytknout a mohu jen a jen doporučit!

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji Albatros Media!